prof. VÁCLAV ŽIVEC, akademický malíř
(*22. 3. 1893 Beroun – 24. 1. 1982 Praha)
Václav Živec patří k výrazným kulturním a uměleckým osobnostem první poloviny 20. století, která svou celoživotní činností nejvýrazněji zasáhla do vývoje českého, nejen výtvarného, školství.
Po absolvování rakovnické reálky studoval na Akademii výtvarných umění v Praze u J. Preislera a V. Bukováče. Jeho studia v tomto ateliéru byla přerušena první světovou válkou, ve které V. Živec bojoval od jejího samého počátku. Po návratu z války svá studia dokončil u M. Švabinského ve speciálním grafickém ateliéru.
Po absolutoriu pedagogicky působil na reálce v Rakovníku, odkud v roce 1920 odchází a nastupuje na nově založený učitelský ústav v Hořovicích, kde do roku 1938 vyučoval dějepis, kreslení a krasopis. Ve třicátých letech absolvoval několik studijních cest, v rámci jedné z nichž navštívil F. Bílka v Paříži (1931). V letech 1937–1939 pedagogicky působil na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství při ČVUT v Praze, kde vedl tzv. ústav školní praxe výtvarné výchovy. Poté nakrátko nastupuje jako odborný inspektor kreslení v Zemské školní radě v Praze. Mezi léty 1946 – 1950 přednáší „úvod do školní praxe výtvarné výchovy“ na katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, která se transformovala z původního pracoviště na ČVUT a kde byl později jmenován jejím řádným profesorem.
Živcova kariéra i renomé v oboru strmým způsobem gradovaly. Zejména ve 40. a 50. letech patřil k nejvýraznějším osobnostem tehdejšího předmětu kreslení. Není tedy divu, že zastával nejrůznější významné oborové funkce. Jednou z nich bylo pověření na koordinaci založení nové pobočky Univerzity Karlovy v regionu.
Tak byl například v březnu 1949 na zasedání personální komise fakultního sboru Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze jmenován předsedou odboru hudební výchovy, výtvarné výchovy a domácích nauk na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích, která byla přímým předchůdcem dnešní katedry výtvarné výchovy Pedagogické fakulty JU. Zároveň byl pověřen aby „zorganizoval výuku a provedl návrh k vedení přednášek některými odborníky z ústavu výtvarné výchovy pražské pro výkon učitelské činnosti na fakultě v Českých Budějovicích“.
Václav Živec na nově vzniklém vzdělávacím ústavu garantoval většinu předmětů, které v té době škola v rámci výtvarné výchovy nabízela. Krom jiných zásluh pro obor jako celku je nutné poukázat například na jeho vedení ústavu školní praxe výtvarné výchovy na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství při ČVUT v Praze od akademického roku 1936/37, kdy se možná poprvé objevuje v názvu vzdělávací instituce sousloví „výtvarná výchova“, a to více jak dvě desítky let před oficiálním přejmenováním předmětu. Mnozí historiografové výtvarného vzdělávání tak V. Živce pokládají za jednu z osobností, která výrazně dopomohla konstituování současného názvu celého oboru.
V. Živec byl činný též jako samostatně tvůrčí výtvarník. Jeho dílo bylo však za jeho života spoře prezentováno a nejinak tomu je i v současnosti. Nutno dodat, že z hlediska nezcizitelných hodnot, které Živec zanechal ve vývoji výtvarné výchovy je jeho práce výtvarná podstatně méně výrazná. Svůj tvůrčí potenciál uplatňoval nejen v oblasti malby a grafiky, ale také v sochařství, užité tvorbě a scénografii.
Jednou z největších prezentací tvorby V. Živce byla retrospektivní výstava v Galerii Starý zámek v Hořovicích realizovaná v září 2013 Městským kulturním centrem Hořovice, Muzeem Českého krasu Beroun a V. Živcem mladším. Kromě výstavy připomnělo 120. výročí narození V. Živce, také udělení čestného uznání In memoriam za zásluhy o postulaci a vývoj vysokoškolského výtvarného vzdělávání pedagogů v jihočeském regionu, které 12. 9. 2013 vyslovila katedra výtvarné výchovy PF JU a to v rámci oslav 65. výročí založení fakulty, na kterém se V. Živec aktivně podílel. Byl také publikačně a editorsky činný snad ve všech oborových periodikách vycházejících od 30. do 60. let 20. století.
V rámci 130 výročí Živcova narození bylo místo jeho posledního odpočinku nákladem rodiny Živcových zásadně revitalizováno. Ústředním motivem drobné funerální architektury je reliéf s názvem Rozsévačka, který je volnou parafrází tematicky obdobného díla V. Živce. Autorkou zmíněné parafráze je Julie Zahořová, která jej vytvořila v rámci svého bakalářského kvalifikačního projektu na katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích pod vedením keramika, sochaře a vysokoškolského pedagoga dr. Josefa Lorence. Žulové paprsky, směřující od epitafní desky, symbolizují významnou edukační činnost, důraz na šíření vzdělávání, neuzavření se do vlastní tvorby, ale „rozsévání“ vědomostí, názorů, postojů, vnímání umění jako takového, jeho přínosu pro formování osobnosti a vlastně i celé společnosti.
V současné době je dílo i odkaz Václava Živce postupně zpracováván. A není bez zajímavosti, že uvedené zpracovávání probíhá na několikráte zmíněné jihočeské katedře výtvarné výchovy, kterou profesor Živec před polovinou minulého století spoluzakládal.
Autoři textu: Aleš Pospíšil & Václav Živec ml.
